Druhá republika ve Francii (1848–1852)
České předčítání hlasem vašeho zařízení.
Dne 25. února 1848, pouhé dva dny po revolučních nepokojích v Paříži a abdikaci Ludvíka Filipa I., byla Francie vyhlášena druhou republikou. Na pařížské radnici oznámili členové prozatímní vlády, mezi nimi básník Alphonse de Lamartine a radikální republikán Alexandre Ledru-Rollin, vznik nové formy vlády, která ukončila červencovou monarchii. Prozatímní vláda okamžitě přistoupila k rozsáhlým reformám. Byla vyhlášena svoboda tisku a shromažďování, zrušeny tresty za politické delikty a odstraněna potupa veřejného zostuzení zločinců. Významným krokem bylo zavedení tzv. národních dílen – státem organizovaných pracovních programů pro nezaměstnané Pařížany, které měly zmírnit sociální napětí a reagovat na bídu dělnických vrstev. Zásadní změnou bylo i zavedení všeobecného mužského volebního práva. Francie se tak poprvé stala zemí, kde mohli volit všichni dospělí muži bez majetkového cenzu. Nadšení z republiky však rychle narazilo na realitu. Ekonomické potíže a rostoucí náklady na národní dílny vedly v červnu 1848 k jejich uzavření. To vyvolalo tzv. Červnové povstání, krvavé střety mezi dělníky a armádou, které byly tvrdě potlačeny vojsky generála Louis Eugène Cavaignac. Násilí a tisíce obětí hluboce rozdělily francouzskou společnost. V atmosféře únavy z nepokojů a touhy po stabilitě zvítězil v prezidentských volbách v prosinci 1848 Louis-Napoléon Bonaparte, synovec Napoleon I.. O tři roky později provedl státní převrat a roku 1852 vyhlásil Druhé císařství jako Napoleon III.. Ačkoli Druhá republika trvala jen čtyři roky, zanechala po sobě hlubokou stopu. Především princip všeobecného volebního práva a republikánská tradice se staly trvalou součástí francouzského politického života, ke kterým se země v dalších desetiletích opakovaně vracela.
Zdroj obrázků: Wikimedia Commons – public domain / volně šiřitelný historický materiál. Autor Vladimír Dlouhý.










