Berserkové – Vikingové, kterých se báli i vlastní lidé
České předčítání hlasem vašeho zařízení.
Ani romantickou legendou o divokých Vikinzích, jak je známe ze seriálů Vikingové na Netflixu. Byli to zcela reální a děsiví válečníci raného středověku, kteří měli v severské společnosti své pevné místo a co zanechali svou krvavou stopu v ságách, zákonech, i nepřátelských kronikách. Šlo o elitní bojovníky zasvěcené bohu Ódinovi válečníky, kteří v bitvě upadali do stavu nekontrolovatelného násilí a zuřivého běsu. Útočili bez zbroje, křičeli, kousali do štítů, zdánlivě necítili bolest a působili spíš jako šelmy než jako lidé. Staré severské texty popisují, že po boji u nich přicházelo naprosté zhroucení těla i mysli, hluboké vyčerpání, které naznačuje extrémní fyzické i psychické přepětí. O jejich existenci píše například Snorri Sturluson v Ynglinga sáze, kde je líčí jako bojovníky, jimž neublíží ani oheň ani železo. Další ságy už tak shovívavé nejsou. Ukazují berserkery jako muže nebezpečné svému okolí i v míru, a právě proto byli později islandským právem zakazováni jako hrozba pro společnost. Archeologie sice nezná hrob s nápisem tady leží berserker, ale zná obrazy i předměty, které do sebe zapadají až znepokojivě přesně. Bronzové destičky z Torslundy zobrazují válečníky se zvířecími maskami v rituálních postojích a slavné figurky z ostrova Lewis ukazují bojovníky koušející do štítu, přesně tak, jak to líčí severské ságy. A právě tady se objevuje další temná kapitola celého příběhu. V posledních letech si archeologové začali všímat nenápadných drobných předmětů ve tvaru malých lžiček. Byly nalezeny v hrobech, močálech, i na místech spojených s bojem napříč Skandinávií, severním Německem a Polskem. Tyto kovové objekty, dlouhé jen několik centimetrů, bývaly zavěšené na opasku válečníka a neměly žádnou praktickou funkci při nošení výstroje. Právě to z nich dělá záhadu. Vědci upozorňují, že taková lžička je ideální nástroj pro přesné dávkování práškových látek. Malé množství, kontrola dávky, menší riziko okamžitého předávkování. Nešlo o žádné moderní drogy, ale o látky, které byl tehdejší svět schopen získat. Blín černý, konopí, belladonna, nebo silné halucinogenní houby. Ve správné dávce mohly potlačit bolest, otupit strach, vyvolat agresi a změněné vědomí. Přesně ten stav, který staré texty popisují jako berserkerský běs. To, že se tyto lžičky opakovaně nacházejí v rituálních a obětních kontextech, naznačuje, že nešlo o každodenní zvyk, ale o součást přípravy na boj. O přechodový rituál, při němž se z člověka stával nástroj války. Archeologové zůstávají opatrní, protože přímý důkaz v podobě chemických stop na těchto předmětech zatím chybí. Jde o hypotézu, ne o definitivní verdikt, přesto se stále jasněji skládá obraz, v němž berserker nebyl jen šílenec s mečem, ale výsledek kombinace rituálního výcviku, náboženské víry, psychické predispozice, a možná i řízeného užívání látek. S křesťanským světem se tito válečníci střetli opakovaně a reakce byla plná hrůzy. Anglosasští mniši a franští kronikáři je popisovali jako démony a posedlé šílence, protože křesťanská mentalita neznala pojem válečnického transu. V očích církve byli důkazem zkaženosti pohanství a božího trestu. Berserker tak nebyl jen bojovník. Byl zbraní strachu. Rozbíjel formace dřív, než padl první meč, a právě proto se ho báli nepřátelé, vlastní lidé, i křesťanský svět. Nakonec musel zmizet, protože byl příliš nebezpečný pro každou společnost, která chtěla řád místo šílenství.
Zdroj obrázků: Wikimedia Commons – public domain / volně šiřitelný historický materiál. Autor Vladimír Dlouhý.


