𝗔𝗡𝗦𝗖𝗛𝗟𝗨𝗦 𝗣𝗢 𝗥𝗔𝗞𝗢𝗨𝗦𝗞𝗨
České předčítání hlasem vašeho zařízení.
V dubnu 1938 si Rakousko střihlo referendum, které by dnes neprošlo ani v žákovském parlamentu školy s plnou inkluzí. Země byla už pár týdnů obsazená, vojáci postávali na každém rohu, odpůrci mizeli rychleji než pivo na Oktoberfestu a přesto se šlo „svobodně“ hlasovat. Otázka byla až geniálně jednoduchá. Souhlasíte se sjednocením s Německem a podporujete vůdce Adolfa Hitlera. Jedna otázka, dvě věci, proč to komplikovat. A aby to bylo úplně fér, kolečko pro ano mělo velikost menšího talíře, zatímco ne připomínalo spíš tečku na konci věty. Výsledek? Přes 99 procent pro. Když už propaganda, tak pořádná. Jasně, nebylo to jen o strachu. Spousta Rakušanů si řekla, že být součástí velkého Německa nezní vůbec špatně. Ekonomika kulhala, identita byla tak trochu na vodě a představa, že to někdo „vezme pevně do ruky“, měla svoje kouzlo. Pomohla i církev, když kardinál Theodor Innitzer v podstatě řekl, že ano je správná volba. A tak se hlasovalo. Někdo z nadšení, někdo ze strachu a někdo proto, že když stojí za plentou voják, tak se filozofuje hůř. A pak přišel rok 1945 a s ním docela zajímavá proměna. Ti samí lidé, kteří před pár lety mávali vlajkami a vítali německé jednotky, najednou objevili svoji rakouskou identitu. Nejsme Němci, my jsme byli obsazeni. Anšlus? Násilí. My nic, my muzikanti. A světe div se, tenhle příběh docela fungoval. Rakousko se elegantně přesunulo z role nadšeného účastníka do role první oběti. Celé to tak působí jako dobře napsaná komedie, jen s tím rozdílem, že měla hodně nepříjemné následky. Referendum, které mělo potvrdit „vůli lidu“, spíš ukázalo, jak vypadá vůle, když se trochu postrčí. A jak rychle se umí změnit, když se změní i vítr.
Zdroj obrázků: Wikimedia Commons – public domain / volně šiřitelný historický materiál. Autor Vladimír Dlouhý.










