Tři vlny osidlování české kotliny

Poslech článku

0:00 / 0:00 odhad

Hlasitost

Průběh čtení

0:00

0 %

Rychlost:

České předčítání hlasem vašeho zařízení.

Když se díváme na český národ bez obrozeneckých filtrů, tak česká kotlina nepůsobí jako uzavřený národní prostor, ale spíš jako křižovatka střední Evropy, kam se lidé opakovaně vraceli podle toho, jak to dějiny země zrovna dovolily. Před středověkem zde žili Keltové, konkrétně Bójové, jejichž stopa zůstala i v názvu země. Boiohaemum je starý latinský název pro území Čech, tedy země Bójů, ze kterého je odvozen moderní název Bohemia. Po odchodu Keltů však nepřichází prázdnota, ale další vrstva osídlení. V české kotlině se postupně objevují germánské kmeny, zejména Markomani, ale i Langobardi a Durynkové, kteří zde zanechávají svou stopu v období římské říše a stěhování národů. Ani tato etapa není stabilní, jde o pohyb, přesuny a postupné mizení či splývání populací. Po nich přicházejí Slované v 6. století, ale ne do prázdné země. Přicházejí do prostoru, kde se mísí se zbytky starších populací a s vlivy okolí. Usazují se, zakládají vesnice, obdělávají půdu a postupně vytvářejí kmenovou strukturu, ze které vyroste Velká Morava a později přemyslovský stát. Už od začátku je to směs, ne izolovaný svět. První skutečně velká kolonizační etapa přichází od 11. století a vrcholí ve 13. století. Jedná se o Ostsiedlung, tedy organizovanou kolonizaci podporovanou panovníky. Za Přemysla Otakara I., Václava I. a Přemysla Otakara II. se zakládají nové vesnice i města, často podle německého práva, zejména v řídce osídlených nebo nově zpřístupněných oblastech. Kolonizace probíhá často prostřednictvím pověřených zástupců panovníka, kteří zakládají nová sídla a přinášejí nové právní i hospodářské modely. Přicházejí rolníci, řemeslníci, horníci i obchodníci ze Svaté říše římské, ale nejde jen o Němce v dnešním smyslu, spíš o širší středoevropskou migraci. Vznikají centra jako Jihlava nebo Kutná Hora, rozvíjí se těžba stříbra a ekonomika roste. Společný latinský křesťanský rámec drží soužití království bez problémů pohromadě, jazykové rozdíly existují, ale v praxi se postupně stírají. Druhá etapa není samostatná vlna v pravém slova smyslu, ale dlouhé období obnovy po krizích 14. a 15. století. Morové epidemie výrazně sníží počet obyvatel, mizí celé vesnice a krajina se vylidňuje. Následuje obnova osídlení, jejímž cílem je vrátit život do opuštěných oblastí. Přicházejí lidé z okolních regionů i z německy mluvících oblastí a zároveň probíhají i přesuny uvnitř země. Do toho zasáhnou husitské války, které celý vývoj znovu přeruší. Husitské bouře české země výrazně zpustošily, prohloubily vylidnění a na řadě míst přerušily dosavadní osidlování. Po roce 1434 začíná opět obnova, zakládají se nové osady a hospodářství se postupně vrací k životu. Nejde o expanzi, ale o opravu systému po sérii krizí. Třetí etapa přichází po třicetileté válce a pokračuje až do 18. století. České země zažívají těžký demografický propad, odhady mluví o ztrátě zhruba třetiny obyvatelstva, v některých oblastech i více. Mnoho vesnic zaniká a hospodářství je rozvrácené. Následuje rozsáhlé dosidlování v rámci habsburské monarchie. Přicházejí rolníci, řemeslníci i noví poddaní z Rakouska, Bavorska nebo Slezska. Současně probíhá rekatolizace, která mění náboženské poměry a v některých regionech i jazykovou strukturu. Tento proces vrcholí v 18. století za vlády Marie Terezie, kdy se krajina definitivně stabilizuje. Když se na tyto etapy podíváme dohromady, dávají už jasný budoucí obraz. Slovanský základ vytvořil první strukturu, středověká kolonizace ji rozšířila a pozdější dosidlování ji opakovaně obnovovalo po krizích. Každá fáze se vrství na tu předchozí. Česká kotlina tak nebyla jednou osídlena a hotovo, ale neustále přetvářena migracemi, válkami a hospodářskými změnami. A právě tady se dostáváme k dnešku. Vztah Čechů a Němců není jen historická kapitola, ale součást rodinných příběhů. Ještě před druhou světovou válkou žily v českých zemích zhruba tři miliony Němců, tedy asi třetina obyvatelstva. Po válce přišel odsun, ale smíšené rodiny nezmizely a postupně se dál promíchaly. Přesná čísla dnes neexistují, ale realistické odhady říkají, že až čtyřicet procent Čechů má část německých předků. Realita je jednodušší, než se někdy prezentuje. Jsme národnostní směs, která vznikala stovky let. Vedle českých jmen jsou u nás běžná i německá, stejně jako vedle světlých typů najdete tmavší. Žádný okolní národ nemá takovou paletu barev vlasů a očí, od jižanské černé až po severskou modř. Každá rodina má svůj příběh, kde se potkávají různé národní linie a to ze všech směrů. Česká kotlina byla vždy místem, kde se lidé míchali, ne oddělovali. Výsledkem je dnešní rozhádaný národ Čechů, který si vzájemně často nerozumí, přesto že dnes už mluví jednou řečí.

Zdroj obrázků: Wikimedia Commons – public domain / volně šiřitelný historický materiál. Autor Vladimír Dlouhý