Somua S35

Poslech článku

0:00 / 0:00 odhad

Hlasitost

Průběh čtení

0:00

0 %

Rychlost:

České předčítání hlasem vašeho zařízení.

Když se v roce 1940 rozjela Somua S35 (Société d’Outillage Mécanique et d’Usinage d’Artillerie) do boje, nebyl to žádný neohrabaný kolos, ale spíš galský jezdec, který nepůsobil hrozivě, dokud nezačal střílet. A právě tady je první zajímavost. Francouzi ho označovali jako jezdecký tank, tedy stroj pro rychlé manévry a boj kavalerie. Jenže podle hmotnosti kolem 19,5 tuny a výzbroje to byl zároveň klasický střední tank. Problém tedy nebyl v tom, co to bylo, ale jak se to používalo. Na papíře to dávalo perfektní smysl a podle mnoha historiků šlo o jeden z nejlepších tanků roku 1940. Měl litý a skloněný pancíř kolem 36 až 47 mm na korbě a až 56 mm na věži, což díky sklonu výrazně zvyšovalo jeho skutečnou odolnost. Hlavní zbraň, 47mm kanón SA 35, patřila k tomu nejlepšímu, co tehdy jezdilo po bojišti, a dokázal prorazit zhruba 40 mm pancíře na vzdálenost 1000 metrů. To v praxi znamenalo, že si bez větších problémů poradil s tanky jako Panzerkampfwagen III nebo Panzerkampfwagen IV i zepředu. K tomu vezl asi 118 granátů a přes tisíc nábojů do kulometu. První kusy sice měly kratší kanón SA 34, ale sériové stroje už dostaly právě ten, který z něj udělal respektovaného protivníka. A nebyl jen obrněný, byl i rychlý. Motor Somua V8 o výkonu 190 koní ho rozjel na zhruba 40 km h a dojezd kolem 230 km byl na tehdejší poměry velmi slušný. Podvozek s devíti pojezdovými koly byl robustní, i když kvůli úzké korbě se hůř ovládal. Přesto šlo o stroj, který byl stavěný na pohyb, ne na pomalé sunutí s pěchotou. Jenže tady začíná francouzská logika, která všechno dobré, co měl, dokázala zazdít. Technika byla dobrá, ale člověk nestíhal. Osádka měla jen tři muže a velitel byl zavřený v jednomístné věži. Musel velet, sledovat bojiště, nabíjet i střílet. V klidu to fungovalo. V realitě rychlé války to znamenalo pomalé reakce a ztrátu přehledu. Další problém byla komunikace. Francouzská rádia měla slabý výkon a často se nevyužívala naplno. V praxi tak někdy přišly ke slovu signální praporky. Němci naopak měli rádio téměř v každém tanku a hlavně ho používali. Výsledek byl jednoduchý německé jednotky reagovaly rychleji, i když jejich technika nebyla vždy lepší. A přesně to ukázala praxe. V bitvě u Hannutu dokázaly Somuy Němce potrápit a v jednotlivých střetech obstály velmi dobře. Bojovaly i u Stonne, kde Francouzi s kombinací B1 bis a S35 způsobili Němcům těžké ztráty a město několikrát změnilo majitele. Jenže válka nebyla o jednotlivých duelech, ale o systému. Francouzi tanky rozdělovali, nasazovali je roztříštěně a bez koordinace, zatímco Němci útočili jako celek. Výroba běžela od roku 1936 do června 1940. Objednáno bylo 450 kusů, vyrobeno zhruba 430, ale k jednotkám se dostalo jen kolem 250. Po pádu Francie Němci ukořistili asi 297 tanků a zařadili je do služby jako Panzerkampfwagen 35 S 739 f. Často upravovali velitelskou věžičku, aby zlepšili výhled, a používali je na Balkáně, ve Francii nebo v Norsku. Původně ho měl nahradit modernější AMX 40, ale ten už kvůli pádu Francie zůstal jen na papíře. Zajímavostí je i jeho kamufláž. Francouzské tanky měly často výrazné vícebarevné vzory, které dnes modeláři milují a zároveň si z nich dělají legraci, protože působí skoro jako malované bez pravidel. Somua S35 tak krásně ukazuje jednu věc. Můžeš mít tank, který je technicky lepší než protivník. Lepší pancíř, lepší dělo, slušnou rychlost. Ale když ho řídí přetížený velitel, bez spojení a v chaosu, výsledek bude vždy stejný.