Praha devátý květen 1945
České předčítání hlasem vašeho zařízení.
Představa, že Prahu osvobodili hlavně vlasovci a Rudá armáda pouze převzala už hotové město, je myšlenka historicky velmi zjednodušená a zcestná. Jednotky ROA generála Vlasova během Pražského povstání skutečně částí svých sil pomohly povstalcům v bojích proti Němcům, zejména na několika klíčových místech v Praze. Jejich pomoc však byla krátkodobá a motivovaná především snahou dostat se na západ do amerického zajetí. Hlavní vojenskou operaci spojenou s dobytím prostoru českých zemí vedla Rudá armáda v rámci Pražské operace, jedné z posledních velkých ofenziv druhé světové války. Sovětské síly při ní ztratily přibližně dvanáct tisíc padlých vojáků a přímo v bojích o Prahu padly stovky dalších. Boje navíc pokračovaly ještě ve chvíli, kdy první sovětské tanky přijížděly do města. Devátý květen 1945 byl dnem, kdy do Prahy dorazila sovětská vojska a válka v českých zemích definitivně skončila. Jenže představa klidného osvobození připomínajícího filmový pochod vítězné armády je dost vzdálená realitě. Praha byla ještě ráno plná střelby, hořících budov, mrtvých civilistů a nervózních německých jednotek snažících se probít na západ. Město za sebou mělo několik dnů povstání, barikád a improvizovaných bojů, během nichž se ukázalo, že konec války bývá často stejně chaotický jako její začátek. Když do Prahy začaly přijíždět první tanky Rudé armády, část německých sil už ustupovala směrem k americké linii, ale mnohé oddíly stále bojovaly. V některých ulicích se ještě střílelo a docházelo k přestřelkám i během samotného příjezdu sovětských jednotek. Pro obyvatele města to byl zvláštní okamžik. Na jedné straně obrovská úleva, že šest let okupace skončilo, na druhé straně pohled na rozbité barikády, mrtvé sousedy a domy poničené boji. Pražské povstání si vyžádalo tisíce obětí mezi civilisty i povstalci a závěr války v českých zemích rozhodně nepůsobil jako klidný přechod do míru. Komunistický režim po roce 1948 udělal z devátého května jeden z hlavních státních symbolů. Osvobození Prahy bylo prezentováno téměř výhradně jako zásluha Sovětského svazu a Rudé armády, zatímco role západních Spojenců nebo složitost samotného povstání byly často upozaděny. Ve školách, filmech i propagandě vznikal obraz jednoduchého příběhu o sovětském osvobození a bratrství se Sovětským svazem. Devátý květen se stal státním svátkem, pořádaly se vojenské přehlídky a pietní akce a režim tento den využíval i k posilování vlastní legitimity. Po roce 1989 se pohled začal měnit. Do veřejné debaty se více dostala role západních armád, amerického postupu v západních Čechách i komplikovanější pohled na poválečný vývoj. Část společnosti začala vnímat konec války nejen jako osvobození, ale také jako začátek sovětského vlivu, který později vedl ke komunistickému převratu a desetiletím režimu závislého na Moskvě. Změnilo se i datum státního svátku, kdy se připomínka konce války přesunula na osmý květen podle západoevropské tradice kapitulace Německa. Devátý květen tak v české společnosti zůstal nejen historickou událostí, ale i symbolem toho, jak se dějiny vykládají podle doby a politického prostředí. Jedna generace vyrůstala v obrazu heroického osvobození Rudou armádou, další generace po revoluci začala zdůrazňovat širší souvislosti a méně černobílý pohled na konec války i následné uspořádání Evropy.
Zdroj obrázků: Wikimedia Commons – public domain / volně šiřitelný historický materiál. Autor Vladimír Dlouhý
Související články
Vladimír Dlouhý
Historie, která se dá číst i bez učebnice.
Příběhy lidí, válek, zbraní, dynastií a zapomenutých událostí.
