Naatsiit – „neslušné eskymácké“ kalhotky
České předčítání hlasem vašeho zařízení.
Na první pohled by si leckterý evropský puritán v 19. století pomyslel, že právě narazil na důkaz „zaostalosti“. Ve východním Grónsku totiž inuitské ženy nosily naatsit, byl to jednoduchý oděv z proužků tulení kůže sešitých šlachami z karibu. Žádné vrstvy, žádná krajka, žádná civilizovaná elegance. Jenže právě tady se ten příběh začíná lámat. Zatímco Evropa řešila etiketu a správnou délku spodního prádla, Inuité řešili drobný detail jménem přežití. Naatsit nebyl žádný rozmar ani kulturní výstřelek, ale výsledek generací testování v prostředí, kde chyba znamenala problém, který se nedá okecat. Některé kusy byly navíc zdobené korálky a třásněmi, takže i v tomhle „primitivním“ řešení se našel prostor pro estetiku, což mimochodem dokládají i sbírky, které během expedice roku 1892 získal Carl Ryder a které dnes leží v Národním muzeu Dánska. A pak přichází klasická scéna. Evropan z té doby dorazí, rozhlédne se a s jistotou sobě vlastní vyhodnotí situaci jako „nevhodnou“. Protože samozřejmě ví lépe, co si mají ženy oblékat, i když stojí uprostřed jednoho z nejdrsnějších podnebí planety. Když zjistí, že se naatsit nosí i uvnitř obydlí při návštěvách, následuje lehké pohoršení. Pro místní běžná věc, pro cizince to byl velký kulturní šok. Dánští misionáři se to pokusili napravit a přinesli delší lněné prádlo, tedy správné řešení podle evropských křesťanských pravidel. Jenže ono to mělo drobný háček. V arktických podmínkách to prostě nefungovalo tak dobře jako to, co už místní dávno používali.Celé kouzlo spočívá v materiálu. Tulení kůže pomáhala regulovat teplotu a hlavně omezovala vlhkost. A vlhkost v mrazu není nepohodlí, ale průšvih. Zatímco někdo řešil, jestli je to dost slušné, jiní řešili, jestli jim to zachrání prsty a možná i život. A přesně tady se ukazuje rozdíl mezi teorií a praxí. Naatsit tak není žádná exotická kuriozita, ale docela přesná odpověď na otázku, jak přežít tam, kde se na módní pravidla nikdo neptá.
Zdroj obrázků: Wikimedia Commons – public domain / volně šiřitelný historický materiál. Autor Vladimír Dlouhý.
Související články
Vladimír Dlouhý
Historie, která se dá číst i bez učebnice.
Příběhy lidí, válek, zbraní, dynastií a zapomenutých událostí.
