Kampfgruppe Wallenstein
| |

Kampfgruppe Wallenstein

Poslech článku
0:00 / 0:00 odhad
0:00
0 %
Rychlost:

České předčítání hlasem vašeho zařízení.

Kampfgruppe Wallenstein: poslední boje na konci války

To, co se hnalo rozdrtit Pražské povstání, už dávno nepřipomínalo elitní jednotky SS, ale spíše její rozbité a poražené zbytky, které se snažily za každou cenu probít do amerického zajetí před postupující Rudou armádou. To ale v žádném případě neznamenalo, že šlo o neškodnou masu. Naopak. Byli to zocelení frontoví vojáci zvyklí na brutální násilí z východní fronty a neměli problém ho v Praze znova zopakovat. Kampfgruppe Wallenstein vznikla pátého května 1945 ve výcvikovém prostoru SS u Benešova. Nesla jméno po Albrechtu z Valdštejna, ale místo disciplinované armády šlo o improvizovaný celek složený z toho, co němcům zbylo. Šlo o asi pět až sedm tisíc mužů a tvořili jí zbytky druhé SS tankové divize Das Reich, jednotky SS Jagdverbände, příslušníci Luftwaffe, ženisté s minomety, slovenská Hlinkova garda i zahraniční dobrovolníci z divize SS Wiking. Na papíře ještě šlo o bojovou strukturu, v realitě to byla směs bez jednotné morálky a často i bez dostatečné munice a paliva. Velení si rozdělili dva důstojníci. Západní skupinu vedl Emil Klein, tvrdý a zkušený velitel z protipartyzánských operací, který postupoval přes Zbraslav na Smíchov. Východní část skupiny vedl Wolfgang Jörchel, frontový důstojník s tvrdou pověstí a tlačil se přes Krč a Pankrác. Západní skupina měla kolem tří tisíc mužů a byla vybavená hlavně lehkými zbraněmi a Panzerfausty. Východní měla zhruba dva až čtyři tisíce mužů, k dispozici minomety a těžší podporu. Plán byl jednoduchý sevřít Prahu z jihu a rychle povstání ukončit. Šestého a sedmého května se dostali na okraje metropole. A tam to také skončilo. Smíchov a jižní části Prahy se rychle změnily v improvizované bojiště. Barikády z tramvají, kostek a trosek. Střelba na desítky metrů. Každý dům byl malou pevností. Postup se zastavil a začal se rozpadat. S tím přišla brutalita. V okolí Prahy i ve městě docházelo k popravám civilistů. Ve Velkých Popovicích, Psárech, Dolních Břežanech a Pankráci probíhaly popravy. V Živohošti jednotky spojené s Jörchelem zavraždily velkou skupinu civilistů jako výstrahu. V některých případech byli civilisté využíváni jako živé štíty. Tady už nešlo o vojenský plán, ale o totální rozpad disciplíny. Celá operace byla ale jen část většího obrazu. Německé velení pod Ferdinandem Schörnerem nasadilo proti Praze mimořádně silné jednotky, větší než při některých jiných povstáních v Evropě. Vedle Wallensteina operovaly zde i další bojové skupiny a situaci navíc komplikovala přítomnost jednotek Ruské osvobozenecké armády, které se v prostoru pohybovaly a zasahovaly do bojů. Během tří dnu byl Kampfgruppe Wallenstein konec, tak rychlé to bylo. Jakmile se přiblížila Rudá armáda, její útok na pražské povstání se změnil v chaotický ústup. Mezi Čimelicemi a Milínem se nahromadily desetitisíce německých vojáků a civilistů. Jejich cíl byl jediný, dostat se k Američanům do zajetí. Ti je ale odmítli a následoval sovětský útok a rozpad. Část z nich padla, část skončila v zajetí a zbytek zmizel. Wolfgang Jörchel spáchal krátce poté sebevraždu, Emil Klein zmizel v chaosu konce války. Kampfgruppe Wallenstein tak nesplnila nic z toho, co měla. Prahu neovládla, povstání nezlomila a ani ústup nevyšel podle plánu. Nebyla to bitva. Byla to poslední křeč systému, který se ještě snažil působit jako armáda, ale už byl jen jejím stínem.

Zdroj obrázků: Wikimedia Commons – public domain / volně šiřitelný historický materiál. Autor Vladimír Dlouhý.

Podobné příspěvky

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *