Desátý květen, divoké zůčtování s kolaboranty
České předčítání hlasem vašeho zařízení.
Praha den po válce v ničem nepřipomínala romantické obrázky z poválečných filmových týdeníků. V ulicích města ležely rozstřílené trosky barikád, ohořelé tramvaje a mrtvá těla. Vzduch byl cítit kouřem, benzínem a střelným prachem. Lidé slavili konec okupace, objímali sovětské vojáky a vyvěšovali československé vlajky, ale zároveň začalo něco, co mělo velmi rychle přerůst v divoké poválečné vyřizování účtů. Po šesti letech okupace, poprav, transportů do táborů smrti a teroru se nahromaděný vztek začal obracet proti všem, kteří byli spojováni s Němci nebo protektorátem. Nešlo jen o členy gestapa a známé udavače. Do hledáčku se dostávali i obyčejní němečtí civilisté, lidé podezřelí z kolaborace nebo ženy, které měly vztahy s německými vojáky. Hranice mezi spravedlností a pomstou se během několika hodin začala rozpadat. Kolaborace navíc neměla jen jednu podobu. Existovali fanatičtí příznivci nacismu, kariéristé toužící po moci, lidé spolupracující ze strachu i obyčejní oportunisté, kteří chtěli během války hlavně vydělat nebo přežít. Německá tajná policie Gestapo nestála jen na německé síle, ale také na síti českých konfidentů a udavačů. Mnoho zatčení nevzniklo díky vyšetřování, ale kvůli anonymním dopisům, sousedským sporům, závisti nebo osobní mstě. Právě proto byl po válce hněv vůči udavačům tak obrovský. Velkou nenávist vyvolávali také lidé, kteří během okupace bohatli obchodem s Němci, získávali zabavený židovský majetek nebo výhody, zatímco ostatní žili pod tlakem represí a strachu. Po Praze chodily revoluční gardy, ozbrojení povstalci i spontánní skupiny civilistů. Lidé podezření z kolaborace byli vytahováni z bytů, biti před sousedy a veřejně ponižováni. Ženám byly stříhány vlasy jako symbol údajné zrady. Na některých místech museli obvinění nosit pásky s nápisem kolaborant. Mnozí končili v improvizovaných internačních táborech na Strahově, Hagiboru, v Motole nebo Modřanech. Jedním z nejznámějších případů se stal masakr na Bořislavce z devátého května 1945, při kterém bylo davem zabito čtyřicet jedna německých civilistů. Na samotných popravách se podílely revoluční gardy, často v kombinaci s dalšími lidmi, kteří se chopili zbraní v euforii po skončení války. Atmosféra v ulicích ukazovala, jak rychle dokáže válka změnit psychiku společnosti. Ještě před několika dny se lidé báli gestapa a německých hlídek, nyní se dav obracel proti všem, kteří byli spojováni s němci a okupací. Mezi nejznámější tváře protektorátní kolaborace patřil Emanuel Moravec. Muž, který kdysi bojoval jako legionář za vznik Československa, se během okupace stal symbolem nacistické propagandy. Pátého května 1945 spáchal sebevraždu při pokusu o útěk z Prahy. Karel Hermann Frank, jeden z nejmocnějších mužů okupace a organizátor represí po atentátu na Heydricha, byl po válce dopaden Američany, vydán do Československa a roku 1946 veřejně popraven na Pankráci před tisíci přihlížejících. Prezident Emil Hácha skončil po zatčení ve vězeňské nemocnici, kde krátce nato zemřel. Jaroslav Krejčí dostal dlouholetý trest vězení a Josef Pfitzner byl popraven. Nenávist ale nezasáhla jen politiky. Vlasta Burian dostal zákaz vystupování, Adina Mandlová odešla do emigrace a Lída Baarová se po výsleších sice dostala na svobodu, ale její kariéra v Československu skončila. Mnoho lidí se po válce snažilo rychle převléknout kabát. Někteří bývalí sympatizanti režimu se náhle vydávali za odbojáře, jiní vstupovali do revolučních gard nebo nových politických struktur, aby zakryli vlastní minulost. V chaosu prvních poválečných dnů navíc často nikdo přesně nevěděl, kdo skutečně kolaboroval a kdo se stal obětí osobní msty nebo davové hysterie. Nenávist dopadala i na rodiny obviněných. Děti kolaborantů nesly stigma ještě dlouhé roky po válce a manželky či příbuzní byli veřejně ponižováni bez ohledu na vlastní vinu. Zároveň ale existovala i snaha obnovit právní řád. Československé úřady postupně přebíraly kontrolu a začaly vznikat mimořádné lidové soudy, jejichž činnost se později opírala o retribuční dekrety prezidenta Edvarda Beneše. Dodnes zůstává ve spoustě případech otázkou, kde končila spravedlnost a začínala pomsta. Mnozí skuteční kolaboranti unikli trestu, jiní byli souzeni spíše pod tlakem emocí a atmosféry doby. Podobné čistky přitom neprobíhaly jen v Československu. Ve Francii, Norsku nebo Holandsku docházelo po válce ke stejným scénám veřejného ponižování, stříhání vlasů ženám a honům na kolaboranty. Praha tak v těch dnech nebyla jen městem osvobození a radosti. Byla také městem strachu, pomsty, chaosu a rychlého vyrovnávání účtů. Městem, kde se během několika dnů mísila euforie z konce války s nejtemnějšími emocemi společnosti, která měla za sebou šest let okupace a teroru.
Zdroj obrázků: Wikimedia Commons – public domain / volně šiřitelný historický materiál. Autor Vladimír Dlouhý.
Související články
Vladimír Dlouhý
Historie, která se dá číst i bez učebnice.
Příběhy lidí, válek, zbraní, dynastií a zapomenutých událostí.
