Den, kdy se přepisala pravidla hry
České předčítání hlasem vašeho zařízení.
Dne 1. května 1453, se ve Vídni odehrál moment, který na první pohled působil jako uklidnění situace, ale ve skutečnosti šlo o velmi chytré přenastavení moci. Třináctiletý Ladislav byl propuštěn z moci svého poručníka, římského císaře Fridricha III., a stal se „De iure“ tedy podle práva vládcem v Rakousích, čímž se poprvé skutečně dostal z role politického rukojmí do pozice aktivního hráče. Mladý král Ladislav Pohrobek, jediný legitimní syn Albrechta II. Habsburského, narozený po smrti svého otce, vydal toho dne tzv. volební kapitulaci. Na papíře to vypadalo jako balíček uklidňujících slibů, prostě něco ve stylu „ Nebojte, všechno zůstane jak je “, ale ve skutečnosti to byl promyšlený tah, jak si pojistit pozici v zemi, kde to pořád ještě nebylo úplně srovnané. Po slavnostní mši mu zemský správce Jiří z Poděbrad složil přísahu věrnosti, zvony zvonily, všechno vypadalo hezky, jenže zatímco nahoře byla slavnost, dole už se řešilo, kdo bude mít v rukou reálnou moc. Ladislav potvrdil náboženská kompaktáta (soubor nábožensko mírových dohod uzavřených mezi zástupci basilejského koncilu a husitskými Čechami a Moravou v letech 1433–1436) a slíbil prosazovat uznání Jan Rokycana arcibiskupem, čímž se snažil uklidnit náboženské napětí. Jenže to mělo háček, doma to hrál na kališníky, ale směrem k Římu zůstával opatrný, takže si nechával zadní vrátka otevřená. Ekonomika už byla mnohem přímočařejší. Obnova těžby stříbra v Hoře Kutné tehdy Kuttenbergu nebyla žádná velká vize, ale nutnost, protože královská kasa byla po husitských válkách dost prázdná. Slib, že nebude rozdávat a zastavovat královský majetek příbuzným, zněl sice hezky, ale zároveň tím uklidňoval hlavně ty, kdo už ten majetek drželi. K tomu přidal uznání starých dluhů, řeči o návratu ztracených území a generální odpuštění, takže si postupně kupoval klid napříč celou společností. Na papíře to celé působilo vyváženě, ale realita byla docela jasná. Volební kapitulace byla dohoda mezi mladým Habsburkem a českou elitou, kde jeden měl korunu a druhý skutečnou moc. Veřejně byl Jiří potvrzen jako zemský správce, ale tajná listina z dalšího dne mu tuhle roli ještě prodloužila o šest let, což je přesně ten detail, který ukazuje, jak to doopravdy fungovalo. A pak tu máme to slavné „budu sídlit v Čechách“. Ve skutečnosti zůstával hlavním centrem moci Hofburg, takže zatímco se mluvilo o českém králi, reálné řízení zůstávalo ve Vídni. Celé to tak od začátku připomínalo trochu zvláštní dvojici. Ladislav byl symbol, legitimita, jméno na listinách. Jiří byl ten, kdo to celé reálně řídil. A právě z téhle rovnice pak vyrostl další vývoj, kdy se Jiří z Poděbrad postupně posunul z nepostradatelného správce až na královský trůn. Tenhle den tak nebyl ani tak o uklidnění, ale spíš o tom, kdo si jak chytře rozdal karty.
Zdroj obrázků: Wikimedia Commons – public domain / volně šiřitelný historický materiál. Autor Vladimír Dlouhý.
Související články
ČeskoslovenskoJiří Kajínek: Doživotí za dvě vraždy, útěk z Mírova a prezidentská milost. Co se tehdy skutečně stalo?
České zeměKdyž se v husitských Čechách čekalo na konec světa, měly být Louny jednou z bezpečných adres. Zástupy husitů tam skutečně mířily.
ČeskoslovenskoTuzex, Mrázek a Eggenberg: Jak se vekslák Jiří Shrbený dostal mezi mocné podnikatele
Vladimír Dlouhý
Historie, která se dá číst i bez učebnice.
Příběhy lidí, válek, zbraní, dynastií a zapomenutých událostí.
