Den kdy Praha hořela a Plzeň vítala Američany
České předčítání hlasem vašeho zařízení.
Šestý květen 1945 patřil k nejchaotičtějším dnům českých dějin. Zatímco západními Čechami projížděly americké Shermany směrem na Plzeň a Klatovy, Praha připomínala obrovské bojiště zahalené kouřem. Ulice byly plné střelby, převrácených tramvají, barikád a nervozity z toho, co ještě přijde. Třetí říše se hroutila přímo před očima, jenže právě ve svých posledních hodinách byla možná nejnebezpečnější. Hitler byl mrtvý, Berlín padl, ale mezi lidmi se šířil strach, že jednotky SS promění Prahu v druhou Varšavu. Během jediné noci vyrostlo po městě přes 1600 barikád. Tramvaje ležely napříč ulicemi, kolem nich hromady dlažebních kostek, pytle s pískem i nábytek vynesený z bytů. Některé vozy lidé zapalovali, aby vytvořili kouřovou clonu proti německým střelcům. Barikády stavěli dělníci, studenti, ženy, starci i děti. Ještě před pár dny byla Praha normálním městem. Teď se během několika hodin změnila v kamenný labyrint namířený proti tankům. Do toho zvony kostelů, rachot obrněnců a zoufalé vysílání rozhlasu. „Voláme českou policii, české četnictvo a vládní vojsko.“ Právě tato věta se stala symbolem celého povstání. Mnoho lidí přitom bojovalo jen s ukořistěnými puškami, pistolemi nebo lahvemi s benzínem. Tvrdé střety probíhaly hlavně kolem rozhlasu, mostů, radnice a hlavních ulic. Staroměstská radnice během bojů těžce vyhořela a její novogotické křídlo lehlo popelem. Němci proti povstalcům nasadili tanky, jednotky SS i letectvo. Nad Prahou létaly proudové stíhačky Me 262 a bombardovaly barikády i civilní domy. Český rozhlas byl několikrát zasažen, ale vysílání pokračovalo dál z náhradních míst. Hlasatelé drželi město psychicky pohromadě a dodávali lidem pocit, že Praha stále bojuje. Velkým zlomem dne byl příchod Vlasovců. Jednotky Ruské osvobozenecké armády pod velením Sergeje Buňačenka, které zasáhly hlavně na Smíchově, v Motole, Jinonicích a Slivenci. Přibližně osmnáct tisíc zkušených vojáků s tanky a dělostřelectvem pomohlo zastavit německé protiútoky a odzbrojit velké množství německých vojáků. Celá situace působila téměř absurdně. Ruští vojáci, kteří ještě krátce předtím bojovali po boku Němců proti Rudé armádě, teď kryli české barikády před jednotkami SS v naději, že si tím zachrání budoucnost. Česká národní rada je však odmítla oficiálně uznat jako spojence kvůli obavám z reakce Sovětského svazu. Jenže konec války neznamenal konec brutality. Právě šestého května došlo k několika masakrům civilistů. V dnešní ulici Obětí šestého května v Praze 4 němečtí vojáci zavraždili desítky neozbrojených lidí včetně žen a dětí. Další popravy probíhaly na Pankráci nebo kolem školy Na Pražačce. Některé jednotky SS používaly civilisty jako živé štíty při průjezdu barikádami. Ustupující německé kolony navíc často připomínaly rozpadlou armádu. Vedle veteránů Wehrmachtu pochodovali příslušníci Volkssturmu, Hitlerjugend, zbytky SS i civilní uprchlíci. Silnice směrem na Plzeň byly přeplněné technikou, povozy i pěšími skupinami, které se zoufale snažily dostat do amerického zajetí před mstící se rudou armádou. Současně lidé po celé Praze strhávali německé nápisy a po letech strachu vytahovali československé vlajky. Zatímco Praha krvácela, západní Čechy zažívaly úplně jiný svět. Ráno vstoupily jednotky 3. americké armády generála George Pattona do Plzně. Americké tanky projížděly ulicemi mezi nadšenými davy, lidé vojákům nosili pivo, cigarety, květiny i čokoládu. Mnoho Pražanů tehdy věřilo, že Američané dorazí i do hlavního města. Jenže americká armáda zastavila postup na dohodnuté demarkační linii a na Prahu už nepokračovala. Současně začala Pražská ofenzíva Rudé armády. Sovětské tanky maršála Ivana Koněva vyrazily směrem od Drážďan ku Praze, zatímco německá Skupina armád Střed pod velením Ferdinanda Schörnera se zoufale snažila probít na západ do amerického zajetí před postupující Rudou armádou. Šestý květen 1945 tak nebyl dnem vítězství, ale dnem obrovského chaosu. Jedna část českých zemí už slavila konec války, zatímco druhá stále bojovala o přežití. Válka byla rozhodnutá, ale smrt si ještě naposledy vybírala svůj účet.
Zdroj obrázků: Wikimedia Commons – public domain / volně šiřitelný historický materiál. Autor Vladimír Dlouhý.
Související články
Vladimír Dlouhý
Historie, která se dá číst i bez učebnice.
Příběhy lidí, válek, zbraní, dynastií a zapomenutých událostí.
