Crusader křižák, co se moc nepovedl

Poslech článku

0:00 / 0:00 odhad

Hlasitost

Průběh čtení

0:00

0 %

Rychlost:

České předčítání hlasem vašeho zařízení.

Britové si u Crusaderu řekli, že tentokrát to konečně udělají správně. Rychlý tank, moderní, ideální do pouště. A pak vzali všechny tyhle dobré nápady a poslali je rovnou proti realitě, která je během pár kilometrů rozebrala na součástky. Na papíře to byl dívčí sen. Rychlost přes 40 kmh, lehká konstrukce kolem 20 tun, nízký profil a 2pdr kanón. Vyrobili jich přes 5 000 kusů a čekali, že s nimi budou kroužit kolem Rommelových tanků. Realita? Kroužili hlavně kolem opravárenských dílen. Hlavní problém nebyl nepřítel. Hlavní problém byl Crusader sám. Motor Liberty se přehříval už jen při pomyšlení na poušť, chlazení nestíhalo a prach se dostával úplně všude. Filtry se ucpávaly tak rychle, že po pár desítkách kilometrů tank začal fungovat spíš jako statický objekt. Spolehlivost byla někde kolem 200 km na poruchu, zatímco německé Panzer III zvládaly násobně víc. Jinými slovy tank, který byl rychlý, ale jen dokud jel. A to nebylo vždycky. Výzbroj tomu taky moc nepomáhala. 2pdr kanón sice dokázal prorazit pancíř tehdejších německých tanků, ale bez tříštivé munice byl proti pěchotě téměř k ničemu. Takže tu byl tank, který uměl bojovat s tanky, ale válka se mezitím odehrávala i jinde. Když přišel 6pdr, situace se zlepšila, ale to Němci přitvrdili také a Crusader zase jen doháněl něco, co už dávno uteklo. A pak tu byla konstrukce. Nízký profil vypadal skvěle, dokud jsi se nemusel vejít dovnitř. Posádka byla namačkaná jako sardinky, velitel měl omezený výhled a ergonomie působila spíš jako trest než výhoda. Šířka tanku navíc znamenala, že v dunách měl tendenci dělat věci, které nebyly úplně plánované. Poušť byla kapitola sama pro sebe. Teplo přes 40 stupňů, prach, dlouhé vzdálenosti. Přesně to, na co měl být stavěný. Místo toho to byla kombinace podmínek, která z Crusaderu dělala pojízdný experiment, jak rychle se může technika vzdát. V bitvě u Gazaly v roce 1942 ztratili Britové většinu nasazených Crusaderů, často ne kvůli Němcům, ale kvůli vlastním poruchám. Ano, když fungoval, byl rychlý a dokázal být nepříjemný. V Tobruku nebo u El Alameinu se dokázal uplatnit, hlavně když měl podporu jiných strojů. Jenže to „když“ bylo zásadní. Příliš často byl mimo provoz a příliš často se řešilo víc oprav než boj. A ve válce je tank, který stojí, jen drahá dekorace. Ve srovnání s německými tanky to byl docela krutý kontrast. Panzer III nebyl žádný zázrak, ale fungoval. Měl lepší motor, lepší spolehlivost a posádka v něm netrpěla tolik jako v britské plechové krabičce. Crusader měl být rychlý predátor. Místo toho byl spíš unavený běžec, který si každých pár kilometrů sedne do písku. Proto se o Crusaderu často mluví jako o jednom z nejhorších britských tanků. Ne proto, že by byl úplně nepoužitelný, ale proto, že sliboval mnohem víc, než dokázal splnit. Crusader tak není symbolem síly ani inovace. Je to symbol toho, co se stane, když dobrý nápad potká špatnou realitu. Tank, který měl být rychlý, moderní a efektivní, ale nakonec byl hlavně poučením. Nebyl to tank, který by vyhrával bitvy. Byl to tank, který ukázal, že rychlost bez spolehlivosti je jen hezká teorie. A že někdy je lepší jet pomalu a dojet, než jet rychle a nedojet vůbec.

Zdroj obrázků: Wikimedia Commons – public domain / volně šiřitelný historický materiál. Autor Vladimír Dlouhý.