Char B1 bis
České předčítání hlasem vašeho zařízení.
Když se v roce 1940 na bojišti objevil Char B1 bis, tak to nebyla jen další plechovka z první světové války na pásech co sloužila jako cvičný cíl pro německé tanly. Byl to obr, který patřil k nejrespektovanějším obrněncům své doby a Němci u něj rychle pochopili, že tohle bude tvrdý oříšek. Silně pancéřovaný stroj s kombinací dvou kanónů působil jako ideální průlomový tank. Vznikal už od 20. let jako součást koncepce Char de Bataille, tedy tanku určeného k ničení opevnění a podpoře pěchoty. Verze B1 bis, vyráběná od roku 1937, přinesla zesílený pancíř až na 60 mm a novou věž APX4 s kanónem SA 35. Konstrukce byla unikátní a zároveň komplikovaná. V korbě nesl 75mm kanón SA 35, který neměl klasický odměr a mířil se natáčením celého tanku pomocí systému Naeder. Ve věži byl 47mm kanón SA 35, schopný ničit tehdejší německé tanky, doplněný kulomety MAC 31. Pancíř byl tak silný, že běžné německé kanóny selhávaly a vojáci jim přezdívali klepadla na dveře. Němci proto museli improvizovat, útočit na slabiny, jako byl chladič na boku, nebo nasazovat silnější zbraně včetně 88mm Flaku. Tank měl čtyřčlennou posádku, ale její velitel byl extrémně přetížený, protože současně velel, nabíjel i střílel. Technicky šlo o pokročilý stroj. Měl hydrostatické řízení Naeder, robustní konstrukci kombinující litý i nýtovaný pancíř a výbornou schopnost překonávat terén i zákopy. Jenže právě tahle složitost byla problém. Údržba stroje byla náročná, jeho poruchy časté a každá oprava trvala dlouho. Jakmile selhal systém řízení, tank ztrácel přesnost i efektivitu. Navíc byl neskutečně žravý. Spotřeba dosahovala přibližně 400 až 500 litrů na 100 km, zatímco německý Panzerkampfwagen III si vystačil se zhruba 150 až 200 litry. V praxi to znamenalo jediné. Francouzský tank byl silný, ale německý se pohyboval déle. A právě logistika byla jeho tichý nepřítel. Tanky často musely doplňovat palivo po krátkých přesunech a čekaly na cisterny, které nepřijely. Existovaly případy, kdy byly stroje opuštěny plně funkční jen proto, že došel benzín. Francouzi sice používali zásobovací vozidla, ale bylo jich málo a nestíhala tempo války. V boji dokázal být děsivý. U Stonne kapitán Pierre Billotte s tankem Eure zničil 13 německých tanků a přežil přes 140 zásahů. Němečtí tankisté z něj měli respekt a při prvních střetech raději ustupovali nebo volali silnější zbraně. Jenže rychle se přizpůsobili. Místo čelního útoku tank obcházeli, ničili jeho podporu a nechávali ho izolovaný. Silný obr se pak měnil v osamělý cíl. Dalším paradoxem byla výzbroj. 47mm kanón byl výborný protitankový nástroj a dokázal zničit prakticky každý německý tank té doby. Jenže jeho potenciál brzdil přetížený velitel. Naopak 75mm kanón byl silný proti opevnění, ale v rychlém boji nepraktický, protože vyžadoval natáčení celého tanku. Tank navíc trpěl slabší komunikací. Mnoho strojů používalo radiostanice omezeně a často komunikovalo jen pomocí Morseovky, zatímco Němci měli hlasové spojení téměř všude. Po pádu Francie Němci ukořistili tyto tanky a zařadili je do výzbroje jako Panzerkampfwagen B2 740 f. Přestavovali je na plamenometné verze nebo používali k okupaci a výcviku. Už to ale nebyla zbraň, která by rozhodovala válku. Char B1 bis byl technicky výjimečný tank, jeden z nejsilnějších své doby. V souboji jeden na jednoho dominoval. Jenže válka se nevyhrává jen pancířem. Vyhrává se pohybem, komunikací a logistikou a Francie ho používala absolutně špatně.
Zdroj obrázků: Wikimedia Commons – public domain / volně šiřitelný historický materiál. Autor Vladimír Dlouhý.
Související články
Vladimír Dlouhý
Historie, která se dá číst i bez učebnice.
Příběhy lidí, válek, zbraní, dynastií a zapomenutých událostí.
