Alois Eliáš
České předčítání hlasem vašeho zařízení.
Alois Eliáš: premiér pod dohledem okupantů
Když se v březnu 1939 rozpadl náš okleštěný stát rychleji než levná skříň z Ikey po druhém stěhování, Němci potřebovali do nové protektorátní vlády někoho, kdo bude působit důvěryhodně a zároveň nebude dělat problémy. Volba padla na Aloise Eliáše, legionáře z první světové války, generála a člověka, který měl za sebou skutečnou vojenskou kariéru, ne jen hlasité projevy a naleštěné uniformy. Bojoval v legiích v Rusku, prošel armádní hierarchií a ve třicátých letech patřil mezi špičku československého důstojnického sboru. Na veřejnost působil klidně, technicky a disciplinovaně. Pro Němce vypadal jako člověk, kterého bude možné držet pod kontrolou. Jenže právě v tom se přepočítali. Dne 27. dubna 1939 se stal předsedou vlády Protektorátu Čechy a Morava, tedy premiérem jen pod jiným názvem. Jeho skutečná moc ale byla asi tak velká jako pravomoci moderátora v televizní debatě, kterému někdo ze zákulisí diktuje každou druhou větu do sluchátka. O osudu země rozhodovali říšský protektor Konstantin von Neurath a později Reinhard Heydrich. Eliáš byl pod dohledem gestapa, bez kontroly nad policií a bez možnosti zásadně měnit směr okupace. A právě v tomhle stísněném prostoru začal hrát nebezpečnou hru.
Odboj uvnitř vlády a chlebíčková aféra
Navenek plnil příkazy, uvnitř systému je ale brzdil, ohýbal a sabotoval. Udržoval kontakty s domácím odbojem Obrana národa i s londýnským exilem Edvarda Beneše. Nepoužíval bomby ani pistole. Jeho zbraní byly informace, kontakty a čas. A právě čas byl během okupace někdy cennější než střelivo. Zpomaloval německá nařízení, pomáhal lidem vyhnout se zatčení, chránil české instituce a snažil se udržet alespoň zdání domácí správy. Balancoval mezi dvěma světy. Pro Němce musel působit loajálně, pro odboj důvěryhodně. Stačila jediná chyba a skončil by před popravčí četou mnohem dřív. Pak přišla událost, která zní jako scénář černé komedie, ale opravdu se stala. Září 1941 a slavná chlebíčková aféra. Eliáš si pozval několik kolaborantských novinářů a naservíroval jim občerstvení, které mělo blíž k laboratornímu experimentu než ke kuchyni. V chlebíčcích byly bakterie tyfu a dalších nemocí. Několik hostů skutečně onemocnělo a novinář Karel Lažnovský později zemřel. Kdyby někdo tvrdil, že český odboj nikdy neměl smysl pro absurdní humor, měl by si tenhle příběh připomenout. Protektorátní premiér, který tráví kolaboranty přes občerstvení, zní skoro jako scéna z filmu, jenže tehdy šlo o život.
Heydrich, zatčení a rozsudek smrti
Jenže Eliášova hra nemohla trvat věčně. V září 1941 přijel do Prahy Reinhard Heydrich a začal čistit protektorát s přesností účetního, který přišel zkontrolovat rozbitou firmu. Heydrich rychle pochopil, že Eliáš není poslušná figurka, ale člověk napojený na odboj. Dne 27. září 1941 byl zatčen. A to ještě dávno před atentátem na Heydricha. Obvinění bylo jasné. Spolupráce s odbojem a kontakty s exilem. Proces byl rychlý a výsledek předem daný. Rozsudek smrti. Jenže nacisté s popravou čekali. Drželi si ji jako politickou pojistku a zároveň výstrahu pro českou společnost. Když byl v květnu 1942 spáchán atentát na Heydricha, Eliášův osud se definitivně uzavřel. Popraven byl 19. června 1942 v Kobylisích. Jeho tělo nechali zpopelnit a urnu tajně uložili ve Strašnicích, aby se z něj nestalo poutní místo odporu. Ani mrtvý neměl mít klid. Nacisté totiž dobře věděli, že některé symboly jsou nebezpečnější po smrti než za života.
A právě tím se Alois Eliáš stal evropským unikátem. Je dodnes jediným premiérem okupované země, kterého nacisté popravili. Po něm nastoupil Jaroslav Krejčí, který už systém neohýbal, ale poslušně v něm fungoval. Eliáš tak zůstává zvláštní figurou našich dějin. Nebyl to filmový superhrdina ani muž s pistolí v každé kapse. Byl to voják uvnitř nepřátelského systému, který se ho snažil rozkládat zevnitř s minimálními prostředky a maximálním rizikem. A právě proto se dodnes nevejde do jednoduchých škatulek. Jedni v něm vidí kolaboranta v protektorátní vládě, druzí odbojáře riskujícího život každý den. Jenže realita okupace nebyla černobílá jako staré propagandistické plakáty. Byla špinavá, nejasná a plná rozhodnutí, kde neexistovala dobrá možnost. A možná právě proto působí Eliášův příběh dodnes tak silně. Protože ukazuje, jak vypadá odvaha v době, kdy člověk nemá šanci vyhrát, ale stejně to zkouší dál.
Další články najdete na https://www.historiezabavne.cz
Zdroj historických obrázků: Wikimedia Commons. Text a úprava: Vladimír Dlouhý. https://commons.wikimedia.org/ý.
Související články
Vladimír Dlouhý
Historie, která se dá číst i bez učebnice.
Příběhy lidí, válek, zbraní, dynastií a zapomenutých událostí.
