3. květen 1945 Ticho před bouří:
České předčítání hlasem vašeho zařízení.
Třetího května 1945: Ticho před bouří
Třetí květen 1945 byl v českých zemích dnem, kdy už bylo všec rozhodnuté, ale zároveň nic ještě pro nás neskončilo. Nacistické Německo se hroutilo, ale jeho moc na našem území byla stále viditelná. Přes silnice protektorátu se valily nekonečné kolony ustupujícího Wehrmachtu, vojenská technika i civilisté. Všichni mířili na západ v naději, že padnou do amerického zajetí a ne do rukou Rudé armády. Na všech frontách už bylo jasno. Spojenci postupovali k západním hranicím, Rudá armáda ze severu a východu a po Bitvě o Berlín byl konec války otázkou dní. Adolf Hitler byl už tři dny mrtvý, velení převzal Karl Dönitz, který 3. května vyslal delegaci k maršálu Montgomerymu ve snaze vyjednat částečnou kapitulaci na západě a umožnit ústup co největšímu počtu vojáků i civilistů. Realita v naší zemi byla ale jiná. Nervózní německé jednotky na území českých zemí fungovaly často samostatně, bez jasných rozkazů a jejich hlavním cílem bylo jediné, dostat se co nejrychleji pryč. Pro obyčejné lidi to znamenalo napětí, které se nedalo přehlédnout. Ulice působily klidně, ale byl to klid plný očekávání. Lidé sledovali pohyb německých vojáků, šeptem si předávali zprávy a snažili se odhadnout, kdy přijde zlom. V mnoha domácnostech už byly připravené československé vlajky, schované celé roky, čekající na správný okamžik. Stačila jediná jiskra a situace se mohla po celé zemi změnit v krvavý otevřený konflikt. Německá správa v Protektorátu Čechy a Morava se ze všech sil snažila udržovat zdání pořádku. Úřady vydávaly příkazy a vyžadovaly poslušnost, zatímco Gestapo a jednotky SS tvrdě zasahovaly proti jakémukoli náznaku odporu. Po celou dobu neustále docházelo k zatýkání i popravám. Bylo ale zřejmé, že se systém rozpadá, němečtí úředníci pálili dokumenty, opouštěli své pozice a snažili se uprchnout do amerického zajetí. V pražském Černínském paláci se zastupující říšský protektor Karl Hermann Frank se ještě pokoušel o poslední politické manévry a snil o řízeném předání moci, ale realita mu už dávno unikala z rukou. Zatímco Praha se na svůj výbuch teprve chystala, v severovýchodních Čechách už 3. května padaly první výstřely. V Semilech, Železném Brodě nebo Jilemnici lidé odzbrojovali německé hlídky a přebírali správu měst. Byly to riskantní kroky. Německé jednotky zde stále dokázaly tvrdě udeřit a následující hodiny ukázaly, jak nebezpečné tyto první projevy odporu byly. Informace byly neúplné a často si odporovaly. Rádio přinášelo jen útržky zpráv, zbytek doplňovala šeptanda. Jedni věřili, že osvobození přijde během hodin, jiní se obávali, že boje zasáhnou i jejich města naplno. Nejistota byla jedním z nejsilnějších pocitů těchto dnů. V Praze se už 3. května začínala formovat otevřená příprava na odpor. Vznikaly ilegální skupiny, shromažďovaly se zbraně a čekalo se na okamžik, kdy se situace zlomí. Napětí rostlo každou hodinou a bylo zřejmé, že k výbuchu dojde velmi brzy. Do celého zmatku vstoupuje i Ruská osvobozenecká armáda ROA, která se v rozhodujících chvílích postavila proti svým dosavadním německýcm spojencům. Už 3. května se její jednotky pohybovaly ve středních Čechách a dostávaly se do prvních střetů s Němci, čímž předznamenaly svou roli v nadcházejících dnech. Po celém českém území docházelo k menším střetům, popravám i spontánním aktům odvety. Válka byla rozhodnutá, ale její konec byl stále nebezpečný a nepředvídatelný. Právě tyto dny rozhodly i o budoucnosti země a o tom, jakým směrem se bude Československo po válce ubírat.
Zdroj obrázků: Wikimedia Commons – public domain / volně šiřitelný historický materiál. Autor Vladimír Dlouhý.
Související články
Vladimír Dlouhý
Historie, která se dá číst i bez učebnice.
Příběhy lidí, válek, zbraní, dynastií a zapomenutých událostí.
